Rozhovor s Michalem Edlem: O příchodu k Áčku, play-down či rozvoji mladých hráčů

Sezónu začínal jako trenér dorostu, v březnu se ovšem Michal Edl přesunul na lavičku extraligového A-týmu. Tehdy měl z celé trenérské rošády pramalou radost, nicméně na začátku května s týmem zakončil povedenou jarní části, která vyvrcholila sérií play-down proti Prachaticím v poměru 3:0 na zápasy. V rozhovoru se bývalý plzeňský obránce ohlíží za proběhlým play-down, vrací se ke svému příchodu k týmu a z pozice šéftrenéra mládeže bilancuje přechod juniorského celku do 1. ligy.

Zhodnoťme si nejprve sérii play-down proti Prachaticím. Ta skončila vaším vítězstvím 3:0 na zápasy, což na první pohled vypadá velmi přesvědčivě. Pokud byste měl vyjmenovat klíčové momenty celé série, jaké vás napadají?
Klíčový byl určitě první zápas. Po výborném úvodu nám do prachatické branky „napadaly“ další góly a v tomto stylu se hrálo až do konce. První zápas byl velmi výrazný a týmu psychicky pomohl. Paradoxně i špatný start do druhého zápasu nám ve výsledku pomohl. Věděli jsme, že se musíme zlepšit. To se povedlo a i druhý zápas tak skončil výraznějším rozdílem. Vést v sérii 2:0 a jet na hřiště soupeře je samozřejmě dobrý stav a z hráčů spadne zbytečná nervozita.

Třetí zápas skončil výsledkem 5:1. Po kontaktním gólu soupeře jste opět odskočili a skóre pak už jen navýšili ve třetí třetině. Dařilo se hráčům plnit zadané pokyny?
Zápas v Prachaticích z naší strany nebyl optimální. Po mém příchodu jsme dokázali zlepšit disciplínu, ale poslední zápas vůbec takový nebyl. Zbytečně jsme zápas dramatizovali. Na týmu ale bylo znát, že zápas psychicky zvládne, přestože někdy polevil.

Když jste na začátku března tým přebíral, bylo téměř jasné, že se nevyhnete bojům o záchranu. Jak jste z pozice trenéra vnímal tvrdé play-down? Na co jste se tým snažili nachystat?
Předně, celé play-down vnímám jako největší frašku, kterou šlo vymyslet. Vůbec nereflektuje výsledek dlouhodobé základní části. Celou sezónu se tedy hraje prakticky o nic, pouze aby se hrálo. Nepřijde mi to jako smysl sportu, žádného. K naší situaci. Z mého pohledu byla jediná šance, jak play-down zvládnout, abychom ho začínali doma. Z mého pohledu je to pro náš tým klíčové. To se nám podařilo, za což jsem byl rád. Myslím si, že v sérii proti Prachaticím se nám tahle vybojovaná výhoda vrátila.

Pokud se vrátíme ještě zpět na začátek března, kdy došlo k trenérské rošádě v klubu, jak jste vnímal přesun z dorostu, kde se hraje o čelo tabulky směrem k A-týmu, který byl na spodku extraligy? Znamenalo to velkou změnu, například co se týče přístupu k tréninkům?
Můj přístup k tréninkům se nijak nezměnil. Vyžaduji od hráčů herní disciplínu, podřízení se systému, který stanovíme. To se s žádnou kategorií nemění. Ke hře v útočném pásmu také přistupuji stejně jako v dorostu, tam mají hráči větší volnost.

Srovnáte-li tým, se kterým jste vstupoval do vašeho prvního zápasu s Ústím nad Labem a tým, který v květnu zachránil extraligovou příslušnost, kde vidíte největší progres?

Těžko se mi to hodnotím. Když se vrátím k mému příchodu, nebyla to žádná trenérská výměna kus za kus. Střídal jsem kamaráda (Tomáše Semeru – pozn. red.), se kterým jsem sám extraligu roky hrál a musím říct: Klobouk dolů před ním! Že k výměně došlo jsem i já nesl hodně nelibě, a to hráči v prvních dnech také pocítili. Cítil jsem z týmu odhodlání, ale bylo to takové zaražené. Snažil jsem se tým zvednout, trochu jsme změnili styl z aktivního napadání na aktivnější střední pásmo. Než jsme se se systémem sžili, tak to samozřejmě trvalo. Základem úspěchu bylo to, že hráči se snažili daný systém dodržovat. A vlastní nadstavbu přidávali v místech a momentech, kterou jsou k ní určené.

Na extraligovou lavičku jste se tak vrátil téměř po pěti letech. Jak se za tu dobu změnila nejvyšší hokejbalová soutěž?
Hra se o dost zrychlila. Zaráží mě to, jakým způsobem jsou hráči nechráněni, co se týče výstroje. V dnešní době je pro mě až nepochopitelné, když hráči nastupují bez chráničů a minimálně holenní chrániče by měly být povinné. A projevuje se to i v nátlaku na rozhodčí, pokud se daný hráč dostane do nějakého souboje. K rozhodčím obecně mohu mít občas výhrady, ale jsou dvojice, které kvalitu mají. U některých bych očekával více citu pro hru a respektu vůči trenérovi. V Plzni jsme nikdy nechtěli hrát „zanďoura“, naopak být víc na míčku. Tyto týmy by měly z mého pohledu být pod ochranou rozhodčích. Což ale neznamená, že bychom byli nějaký hodný tým. I my musíme hrát na hraně tvrdosti.

V klubu zároveň působíte na pozici šéftrenéra mládeže. Před sezónou se juniorský tým přesunul pod hlavičku B-týmu a nastupoval v 1. lize mužů. Přinesl z vašeho pohledu tento krok to, co jste si od něj slibovali? Řadu hráčů jste vyzkoušel i v extraligových zápasech a mohl tak pozorovat, zda se vyvíjí správným směrem…
Podnět vznikl z hlavy Tomáše Semery a mojí. Sami sebe jsme se zeptali: V kolika zápasech juniorské extraligy museli naši hráči hrát pod tlakem a hrát na úplný doraz? Odpověď Tomáše zněla, že tyto zápasy nastaly až ve třetím semifinálovém zápase s Třincem (sezóna 2021/22 – pozn. red.). Pro rozvoj mladého hráče je to zkrátka málo. Každý bude mít na tento krok svůj názor. Já si osobně myslím, že hráče ročníku 2002-2004 a některé hráče z ročníku 2005 to významně posunulo. Pochopili, že nelze hrát jejich juniorský hokejbal, s čímž se museli na začátku vyrovnat. Na podzim to měli těžší, museli si zvyknout na mužský hokejbal, někteří i ve 2. lize. Dále je posunuly tréninky s A-týmem, které byly přínosné pro obě strany. Důkazem toho jsou jarní výsledky na domácím hřišti. Účel tento krok rozhodně splnil, protože řada mladých hráčů, i ročníků 2004, 2005, v této soutěži bodovala. Všichni ale musejí dál pracovat.

B-tým nakonec zakončil sezónu v předkole play-off. Jak se dařilo hráče jednoho týmu adaptovat do druhého? V obou směrech, jelikož v závěru základní části za B-tým téměř vždy naskočili hráči ze soupisky A-týmu.
Troufám si říct, že tady je další mezera v systému. Je pro mě nepochopitelné, že mezi Áčkem a Béčkem nemohou hráči pendlovat bez omezení nějakého počtu startů, což vidím také jako jeden z důvodů, že předkolo play-off 1. ligy nedopadlo úspěšně. Samozřejmě, musí být omezení na počet hráčů, kteří takto mohou nastoupit, aby za B-tým nenastoupilo celé Áčko, to je nesmysl. Z logiky věci jsme ale s B-týmem šli do 1. ligy kvůli rozvoji juniorských hráčů, ale také kvůli rozehrávání hráčů Áčka. Právě rozehrávání hráčů Áčka v 1. lize se podle mého nepovedlo. Může za to asi i to, že sezónu jsme v extralize neměli optimální. Ke konci základní části začali někteří hráči z Áčka chodit hrát zápasy za B-tým, aby měli lepší zápasové vytížení. Předkolo play-off ale hrát nemohli, což mi přijde scestné. Takto nastavený systém jde proti rozvoji hokejbalu.